PBSP model vývoje osobnosti

Ukázka vývoje lidské osobnosti jako rostliny

V článku najdete úvodní informace o současných pohledech a trendech vývojové neuropsychologie. Výstupy tohoto oboru jsou podloženy dostatečnými neurobiologickými výzkumy, a to díky stále se rozvíjejícím vědeckým poznatkům a zobrazovacím technikám jako je např. magnetický rezonance, CT atd…

Souvislosti

„Přicházíme na tento svět jako miminka, geneticky předurčená očekávat a zažívat příjemný, uspokojivý život plný významu a spojení s ostatním. Tomu se říká štěstí. Proto když náš život nepřináší tyto vrozené očekávané zkušenosti, jsme hluboce zklamáni, cítíme se podvedeni a okradeni o svoje základní právo. A vzdáváme se potom prahnutí po uspokojení těchto nejhlubších tužeb a nadějí? Ne, rozhodně ne snadno. A tak můžeme prožívat celý život jako nekonečné neštěstí. Jsme neustále pod tlakem svých nenaplněných potřeb, jsme hladoví konečně své základní potřeby naplnit. Protože to je základ pro zkušenost štěstí.“ (Pesso, 2013)

Existuje řada modelů definující vývojové potřeby člověka. Nejpoužívanější model je Maslowova hierarchie potřeb

 

Zásadní teorií doplňující teorii hierarchie je Bowlbyho teorie attachmentu (citového pouta). Tato teorie pracuje s vysvětlením nutnosti naplnění vývojových potřeb blízkým člověkem (matkou). Tedy člověkem, který je s dítětem vzájemně spoután blízkou a bezpečnou citovou vazbou. Podle Bowlbyho je takový bezpečný vztah nutnou podmínkou pro naplňování potřeb dítěte od dětství až do dospělosti.

Teorie attachmentu je v současné době nejvýznamnějším teoretickým a experimentálně ověřeným modelem (neurobiologické výzkumy), který přináší mnohem hlubší porozumění psychologickým vývojovým poruchám a jejich důsledkům.

Albert Pesso odvodil systém potřeb z mnohaletého pozorování svých klientů. Bez dřívější teoretické znalosti attachmentu se Pesso paralelně přiblížil k tomuto teoretickému rámci a plně se s ním shoduje.
Shoda plyne z pozorování a následné analýzy, že dětské zážitky, prožitky a zkušenosti se vztahovou vazbou dětí s rodiči byly či nebyly naplňovány.

Dítě přichází na svět s ne zcela vyvinutým mozkem, nediferencovanou centrální nervovou soustavou. V jeho genetické výbavě jsou kódovány potřeby, které je třeba naplnit pro správný rozvoj všech potřebných funkcí.

Optimální podmínky vývoje jsou založeny na vztahu s nejbližším pečovatelem, který od počátku naplňuje potřeby dítěte.
Dlouhodobá vzájemná interakce blízkého a bezpečného člověka přináší vznik bezpečného vztahu a pouta (attachment) a postupné naplňování potřeb. Tento vztah je nezbytný pro další zdravý vývoj dítěte.
Lidský mozek dozrává až kolem 25 roku věku člověka. Nejzásadnější období je rané dětství a adolescence.

„Dobře rozvinutá schopnost člověka spolehnout se na sebe je obvykle výsledkem pomalého a nenarušeného růstu a vývoje od miminka do období zralosti. Během této cesty probíhala interakce s důvěryhodnými a podporujícími dospělými, kde se člověk učil, jak kombinovat důvěru v ostatní a důvěru v sebe sama.“ (Bowlby, 2005)

Současná vývojová neuropsychologie nahlíží z hlediska vývoje osobnosti a zvládání života na vztah genů (vrozených daností a dispozic) a významu péče a výchovy jako na rovnici:

PŮVODNÍ VKLAD + NAPLŃUJÍCÍ PÉČE = DOSPĚLOST A AUTONOMIE

Pokud v této rovnici dochází k nerovnováze, dochází ve vývoji dítěte podle míry okolností, vlivu vnitřních a vnějších činitelů k různým poruchám správného vývoje mozku s následkem celoživotních poruch v duševní oblasti, v závažných případech psychiatrických poruch.
„Když jsou rodiče dostupní, připraveni poskytovat základnu, kde se dítě, adolescent a později mladý člověk cítí bezpečně, může z této základny sebevědomě zkoumat a objevovat svět…
Je to dokončený kruh. Bezpečná podpora rodičů a zároveň jejich respekt pro osobnost a autonomii dítěte vytvářejí podmínky, ve kterých se dítě nejlépe vyvíjí. Tento „ideální“ obraz rovněž ukazuje, jak opačné podmínky - například odloučení od rodičů, jejich ztráta nebo strach ztráty, vyhrožování rodičů a trestání „ztrátou“ – podkopávají jak důvěru dítěte v rodiče, tak důvěru dítěte v sebe sama a vedou k odchylkám od zdravého vývoje: nedostatek sebedůvěry, chronická úzkost nebo deprese, neschopnost závazku nebo chorobná závislost …“ 
(Bowlby, 2005).

Model vývoje osobnosti

A. Pesso říká: „Naplnění potřeb musí nastat ve správném čase, se správnými lidmi a správným způsobem.“

Podle PBSP teorie člověk přichází na svět s vrozenými možnostmi a danou genetickou výbavou, společnou všem lidem.

Pokud je člověk přiveden na svět milujícími a zralými rodiči, dostane se mu optimální péče, po dosažení své samostatnosti a dospělosti žije podle zákonitostí vnitřní dané struktury, zažívá ve svém životě naplnění, harmonii a rovnováhu.

Takovýto stav se dá rozdělit do čtyř základních kategorií

  • Štěstí
  • Uspokojení
  • Smysl existence
  • Spojení s ostatními.

Pokud však takto vychován není či nežije v souladu s genetickou přirozeností, zažívá v různé míře opak výše jmenovaných kategorií. Bolest, nedostatek, frustraci, zoufalství, osamění, izolaci.

Genetická výbava člověka má také 2 roviny.

  • Rovinu společnou (obecnou), kterou má ve výbavě každý člověk a vede k naplnění 4 základních kategorií popsaných výše.
  • Rovinu individuální vycházející z jedinečné kombinace genů každého člověka (jak bude velký, jaké bude mít oči k čemu bude mít talent, jaké bude mít sklony k chorobám atd…)

Podle Pessa je tedy možnost člověka „být štastný“ vrozena a každý je veden prostřednictvím naplňování svých potřeb k tomu, aby toho dosáhl.

„Dokonalé štěstí“ nezažívá žádný člověk. Nikdo nemá ve svém životě své potřeby naplněny ideálně. Pokud potřeby naplněny nejsou, nevytrácí se, ale ovlivňují a mohou narušovat náš každodenní život, vnímání a chování.

V některých případech mohou vést k trvalému nebo dlouhodobému pocitu chaosu, nedostatku a trápení.

Každý člověk občas „trpí“. Někdy se nedokáže vyrovnat s přicházejícími jevy jako je nemoc, ztráta, jindy je vše v „pořádku“ ale přichází deprese, smutek, bolest. Je zajímavé zkoumat, proč jeden člověk dokáže dobře zvládat neštěstí, druhý se „hroutí“ pod nevelkým stresem.

Od potřeby k uspokojení

„Etologie dala Bowlbymu důležité vysvětlení. Separace od matky má katastrofální dopad na vývoj dítěte, protože kříží cestu instinktivnímu naplnění vývojové potřeby. To není prostě jenom hezké mít někoho, kdo se mazlí, pečuje, obdivuje a snaží se udělat vše potřebné…
Jedná se o vrozenou potřebu vztahování se a péče, vrozenou nezbytnost! Snaha dítěte ji získat a nadšení rodičů když ji naplňují, je biologicky přeprogramováno.“ 
(Karen, 1998)

Fáze identifikace potřeby

Představme si malé miminko, které má hlad. Možná má ve své genetické výbavě možnost stát se významným vědcem, být otcem velké rodiny, hrát dobře tenis. Potřeba nasytit se (mám hlad) vyžaduje její naplnění. Nejedná se pouze o skutečnost dostat v případě kojence mléko. Komplexně se jedná o další správnou interakci někoho, kdo naplní i další potřeby - bezpečí, přijetí.
Na počátku je pociťovaný hlad jen nepohodou - diskomfortem. Postupně se může změnit v zoufalství, stres.

V další fázi je nutné, aby potřeba byla komunikována, a to prostřednictvím energie. Dítě začne plakat, neklidně se vrtět, pohybovat.

Fáze interakce

Pokud je vše v pořádku, přijde maminka, dítě vezme do náručí, konejšivě promluví, přivine k prsu a dá mu pít kolik potřebuje.

Potřeba byla naplněna v blízkém vztahu, ve správný čas a správným způsobem.

Matka umožňuje nasytit hlad, dále dítě konejší, láskyplně na něj mluví, její přijetí vyjadřuje obličej a pohled na dítě.
Sycení hladu je doplněno vztahem, láskou, blízkostí, spoluprací mezi matkou a dítětem.
Z této na obou stranách uspokojivé interakce vzniká záznam v paměti dítěte v hmatové úrovni (chování, laskání, bradavka, mléko), sluchové (slova), úrovni očního kontaktu, čichové (pach matky a mléka).

„Prostřednictvím genetického kódu nové stvoření automaticky ví, co potřebuje, a téměř od samého počátku to aktivně hledá. Po narození je v náručí, srdcích a pohledech rodičů záruka sladké, milující péče, kterou zažívalo v děloze matky.“ (Pesso, 1990)

Dítě se narodí s možností a potřebou vytvořit bezpečné pouto (attachment) a jeho prostřednictvím přijímat péči a učení od rodičů.

Jinými slovy můžeme říci, že attachment je vrozený, v mozku geneticky kódovaný systém, který ovlivňuje a organizuje paměťové, sluchové, motivační a emociální procesy s ohledem na chování blízkých pečujících osob a umožňuje přežití malého dítěte.

Podle Pessa můžeme rozlišit tři základní fáze naplňování potřeb a z hlediska zrání:

  1. Doslovné naplňování potřeb
  2. Symbolické naplňování potřeb
  3. Dosažení autonomie

1. Doslovné naplňování potřeb

Je zaměřeno na fyzickou a materiální povahu a musí být naplněno konkrétně rodiči/pečovateli, kteří dítě

  • Počnou a přivedou na svět
  • Krmí a sytí
  • Chovají a nosí
  • Dávají mu správné limity (hranice)

Vzájemný vztah mezi rodičem a dítětem je doslovný – malé dítě matku objímá, krmí se, dostává polibek – cítí sounáležitost.

2. Symbolické naplňování potřeb

Rodiče/pečovatele dávají svým dětem na této úrovni

  • Místo ve svém srdci
  • Sytí jeho sebedůvěru
  • Podporují jeho snahu
  • Ochraňují jeho práva
  • Definují hranice (limity)

3. Dosažení autonomie

Dítě se postupně naučí jak uspokojovat své potřeby samostatně, přijalo hodnoty péče rodičů, přičemž z toho má

  • Místo ve svém těle a své mysli
  • Sytí samo sebe prostřednictvím svých snah a aktivit
  • Podporuje se
  • Ochraňuje se
  • Samo si nastavuje hranice a omezeni, umí v nich žít

Podle vědeckých výzkumů tato autonomní fáze odpovídá vývojové zralosti lidského mozku, což u žen činí 23 rok, u mužů 25 rok.

Pokud potřeby nejsou naplněny

Pokud interakce nenastane správným způsobem, ve správnou dobu a správným člověkem, může nastat řada možností:

  • Optimální naplnění (dítě má uložen velmi malý/sporadický počet méně významných deficitů)
  • Dostatečně dobré naplnění potřeb (dítě má uloženy menší či méně významné deficity)
  • Chybí podstatné základní části naplnění, dítě se snaží najít cestu, jak tyto deficity naplnit
  • Obrací se k náhradním zdrojům (věci, zvířata, hudba, pohádkové postavy atd…)
  • Obrací se samo k sobě a naplňuje si potřeby samo, nebo se stává samo sobě rodičem, ochráncem atd…(tento způsob je velmi častý u dětí z dětských domovů, dále u osob, které byly např. sexuálně zneužité a vrací se sami k sobě prostřednictvím sebezraňování, bolesti atd…)

Použité zdroje:

  • BOWLBY, John. Vazba: teorie kvality raných vztahů mezi matkou a dítětem. Vyd. 1. Praha: Portál, 2010, 356 s. ISBN 978-80-7367-670-4.
  • BOWLBY, John. The making and breaking of affectional bonds. New York: Routledge, 2005, xi, 212 p. Routledge classics. ISBN 0-415-35481-1.
  • KAREN, Robert. Becoming attached: first relationships and how they shape our capacity to love. Oxford: Oxford University Press, 1998, 498 s. ISBN 0-19-511501-5.
  • PESSO, Albert. Filling the Holes in Roles of the Past With the Right People at the Right Time. International Body Psychotherapy Journal. 2013, 12(2): 63-87. Dostupné také z: http://usabp.org/wp-admin/Docs/holesinroles.pdf
  • PESSO, Albert. Mezery v rolích [online]. Květen 2013. [cit. 2015-08-01]. Dostupné z: http://www.pbsp.cz/texty/txtpss2.htm
  • PESSO, Albert. The Effect of Pre and Perinatal Trauma. Hakomi Journal. 1990, (8). Dostupné také z: http://www.hakomiinstitute.com/Forum/Issue8/EffectsPreTrauma.pdf
  • PESSO, Albert, Diane BOYDEN-PESSO a Petra VRTBOVSKÁ. Úvod do Pesso Boyden System Psychomotor: PBSP jako terapeutický systém v kontextu neurobiologie a teorie attachmentu. 1. vyd. Praha: Sdružení SCAN, 2009, 210 s. ISBN 978-80-86620-15-2. 
  • VRTBOVSKÁ, Petra. O ztraceném dítěti & cestě do bezpečí: attachment, poruchy attachmentu a léčení. Tišnov: Scan, 2010, 120 s. ISBN 978-80-86620-20-6.

©2000-2015 Alfa Human Service