ADHD je zkratka označení vycházejícího z terminologie Diagnostického a statistického manuálu Americké psychiatrické asociace (DSM – IV) – Attention Deficit Hyperactivity Disorder, které bývá překládáno jako syndrom deficitu pozornosti spojený s hyperaktivitou. Můžeme se též setkat s označením ADD. Zkratka ADD reprezentuje termín Attention Deficit Disorder, který bývá překládán jako syndrom deficitu pozornosti bez hyperaktivity. Řada odborníků přistupuje k syndromu ADD jako k podtypu syndromu ADHD (což do jisté míry odpovídá i pojetí dle DSM-IV – viz níže), proto i v následujícím textu bude užíván pouze termín ADHD.
Diagnostický manuál DSM-IV dále dělí ADHD do tří podtypů: na ADHD, inattentive type (s převládající poruchou pozornosti – této kategorii odpovídá syndrom ADD), ADHD, hyperactivity/impulsivity type (s převládající hyperaktivitou a impulzivitou) a ADHD, combined type (smíšený typ).
Klinické odhady četnosti výskytu jednotlivých podtypů ADHD uvádějí, že nejběžnější je smíšený typ, naopak nejméně častý je typ s výraznou hyperaktivitou a impulzivitou. Ačkoliv se symptomy často překrývají, můžeme pozorovat nápadné rozdíly mezi jednotlivými podtypy. Například děti s převahou symptomů poruchy pozornosti bývají často popisovány jako lenivé, netečné, „snící ve dne“ , ospalé, tedy ve své podstatě hypoaktivní.
V Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN – 10) je uvedena diagnostická kategorie Hyperkinetická porucha (F 90) a její subkategorie Porucha pozornosti (F 90.0) a Hyperkinetická porucha chování (F 90,1).
Diagnostické kategorie uvedené v DSM – IV a MKN – 10 nejsou zcela totožné. Diagnostická kategorie ADHD je koncipována šířeji, zatímco termín hyperkinetická porucha je vymezen závažnějšími projevy deficitů v dotčených oblastech a vztahuje se tedy pouze na jedince se závažnějšími formami poruchy. Obecně lze říci, že právě větší popisnost a širší pojetí syndromu ADHD uvedeném v DSM je pro depistáž a následnou terapii a reedukaci vhodnější. Termín ADHD je také více užíván v odborné literatuře.
V literatuře se můžeme setkat s dalšími termíny, které byly v minulosti užívány. Jedná se například o termín lehká dětská encefalopatie, který byl u nás užíván přibližně od padesátých let 20. století. O 10 let později se začíná prosazovat termín lehká mozková dysfunkce (LMD), který se vžil do povědomí odborné i laické veřejnosti a rozdíl mezi termínem LMD a ADHD není dodnes řadě učitelů a rodičů zcela zřejmý.
Termín ADHD se do jisté míry prolíná s termínem LMD, nejedná se ale o totožné diagnózy.
LMD se jako diagnostická kategorie zaměřuje na etiopatogenezi – popis příčin problémů zatímco syndrom ADHD je vymezen symptomatologií (projevy) poruchy. Tato diagnóza je charakterizována jako poškození centrálního nervového systému (CNS) dítěte v období prenatálním, perinatálním či postnatálním, které se projevuje celou řadou odchylek na bázi strukturálního postižení CNS.
Jedná se zejména o nerovnoměrný vývoj kognitivních schopností, nápadnosti a poruchy v dynamice psychických procesů, poruchy pozornosti, hyperaktivita až hypoaktivita, nesoustředěnost, malá vytrvalost, únavnost, impulzivita, výkyvy nálad a duševní výkonnosti, emoční labilita, infantilní chování, problémy s usínáním, noční pomočování, noční děsy, poruchy ve vývoji řeči, tělesná neobratnost, poruchy vnímání a poruchy učení.
Od tohoto dříve hojně používaného medicínského konceptu se od 90. let 20. století (u nás později) ustupuje, neboť diagnóza LMD se opírá spíše o popis příčin poruchy než jejích projevů, přičemž právě konkrétní projevy jsou v souvislosti s diagnostikou a následnou terapií klíčové. LMD jako diagnóza navíc zahrnuje příliš mnoho různých projevů, které je třeba v souvislosti s volbou vhodné terapie a reedukace dále rozlišit.
Ve školské legislativě (zákon č. 561/2004 Sb. – tzv. školský zákon) je syndrom ADHD zahrnut do kategorie vývojové poruchy chování, které jsou spolu s vývojovými poruchami učení, mentálním, tělesným a smyslovým postižením, vadami řeči a autismem zařazeny do kategorie zdravotního postižení. Školský zákon (§ 16, odst. 6) zaručuje dětem s touto diagnózou právo na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a možnostem. Na žáky s vývojovými poruchami chování v míře zdravotního postižení může škola čerpat příplatek k normativu, k tomuto účelu je nezbytné předchozí vyšetření ve školském poradenském zařízení.
