I děti se poruchami učení mohou studovat
Dítě s poruchou učení nemá problémy pouze v jedné nebo dvou dílčích vzdělávacích oblastech, ale i v dalších sociálních a organizačních dovednostech. Jak takovému žákovi pomoci, aby byl přijat a úspěšně zvládnul požadavky studia na vyšších typech škol?
Jestliže je u dítěte na základní škole konstatována porucha učení (PU), bývá to v prvé řadě úleva pro všechny zúčastněné. Diagnóza totiž sděluje, že se nejedná ani o nedostatek inteligence, přemíru lenosti či lajdáctví, ani o následek nedostatečné odborné kompetence či zájmu rodičů nebo učitelů. Současně však stanovením diagnózy začíná tvrdá a vlastně nikdy nekončící práce školy, rodičů, odborníků i samotného dítěte na zlepšení nedostatečných dovedností. Pouhé přidělení diagnózy ještě žádnou poruchu neodstranilo.
Pomáhat i na vyšších stupních školy
Žák s poruchami učení má výukové problémy ve zvládání některých školních kompetencí. Je proto třeba pracovat na jejich zlepšení a to i na druhém stupni základní školy, na střední a vysoké škole.
Někdy vidíme, že rodiče i škola věnují největší pozornost dětem na prvním stupni základní školy (a zcela oprávněně), jenže postupně této pomoci ubývá a na vysoké škole mi není známo, že by se někdo systematicky věnoval např. dyslektické nápravě u studentů. Má se za to, že problém už by měl být napravený nebo že jde o soukromou záležitost studenta.
Stejný přístup platí i pro samotné studenty, kteří ve věku střední školy a ještě více na vysoké škole mají dost neustálého nápravného cvičení, docházení na nácvik, kontrol ze strany rodičů a učitelů, cítí se plně dospělí, nechtějí být voděni za ruku a problémy řeší častěji mávnutím ruky než pokračující systematickou a usilovnou prací. Jenže porucha učení se nezmírní sama pouze tím, že dítě je starší.
Pokládám proto za sporné poskytovat úplně stejné „úlevy“ studentovi, který celou dobu docházel na nápravu, na doučování, plnil zadané úkoly a cvičení, jako tomu, který se o modifikace přístupů (úlevy) zajímá pouze, když by měl propadnout nebo když neudělal dvakrát dílčí zkoušku z angličtiny.
Porucha učení se dá překonávat i ve vyšším věku
Žáci i studenti zpravidla o sobě vědí, že trpí poruchou učení. Z toho vyvozují, že by neměli psát diktáty, být zkoušeni písemně, že snad dokonce nemohou dostat nedostatečnou nebo propadnout (to je nesmysl!), že nemají číst nahlas před ostatními, že by měli mít na každou práci víc času, a tím jejich znalosti obvykle končí.
Efektivní pomoc studentovi začíná od obeznámených a akceptujících učitelů. V souvislosti se studenty SŠ a VŠ s poruchami učení se musíme vyrovnat ještě s jednou závažnou otázkou. Může být porucha učení diagnostikována až ve věku adolescence nebo dokonce později?
Naše tradiční uvažování o těchto poruchách odpovídá, že tomu tak prakticky možné není. Vesměs máme za to, že porucha učení by se měla projevit již při vstupu do základní školy a v prvních dvou třech letech by měla být poznána a diagnostikována. Pokud se tak nestane, jde např. o to, že rodiče odmítali vyšetření v psychologické poradně nebo že škola či poradna zanedbaly svou práci. Jenže zahraniční výzkumy (např. z Velké Británie) pro mě překvapivě a ne zcela srozumitelně konstatují, že značná část (až téměř 50 %) studentů VŠ s poruchami učení byla diagnostikována poprvé teprve v průběhu studia na VŠ.
Autoři nabízejí poměrně jednoduché vysvětlení. Řada studentů s následně diagnostikovanými PU projde ročníky primárního vzdělávání bez nápadností díky výborné inteligenci, dobrým pracovním předpokladům (ve škole dávají pozor, jsou soustředěni na učení), rodinné stimulaci a pomoci (rodiče se s nimi učí, vysvětlí a nacvičí nezvládnutou látku) i díky kvalitní školní výuce. V průběhu školní docházky se výrazně zvyšují požadavky a v určitém momentu už síly dítěte nestačí a na povrch se tak dostanou dosud dobře kompenzované nedostatky. Vysoká škola může v tomto směru představovat enormní zátěž: student musí v krátkém časovém období vstřebat velké množství látky, přečíst mnohasetstránkové učebnice, sepsat nespočet stránek seminárních prací apod.
Žáci s poruchami učení nevyžadují rozsáhlé stavební úpravy, nákladné kompenzační pomůcky. Potřebují spíše učitelské pochopení a více času na osvojení potřebných znalostí, vědomostí i dovedností. I tito jedinci představují potenciál, který bychom neměli ztrácet.
Použité zdroje:
Článek – I děti s poruchami učení mohou studovat. Časopis Děti a my. 2004, č. 2.
