Další oblasti, ve kterých mívají děti s ADHD obtíže
Poruchy motoriky a senzomotorické koordinace
Zasažena bývá oblast hrubé motoriky. Pohyby těchto dětí jsou neohrabané, nejisté, nepřesné. Problematická bývá zejména souhra pohybů horních a dolních končetin (např. při tanci, cvičení pohybových sestav apod.). Často bývá přítomné zvýšené svalové napětí. Dětem s ADHD trvá déle, než si pohyby zautomatizují.
Obtíže v jemné motorice se projevují při manipulaci s předměty (celková neobratnost – často jim hračky či pracovní náčiní padají z ruky), při sebeobsluze (obtíže se zavazováním tkaniček, zapínáním knoflíků, používáním příboru apod.). Výtvarný a písemný projev dětí s ADHD bývá neúhledný a neuspořádaný, písmo bývá často nečitelné. Často se setkáváme s křečovitým úchopem psacího náčiní. Obtíže se mohou projevit i v očních pohybech, důsledky se projevují zejména ve čtení. Narušená motorika mluvidel vede k artikulační neobratnosti.
Poruchy percepčních a kognitivních funkcí
U dětí s ADHD se často setkáváme s deficity ve sluchovém a zrakovém vnímání. Zasažena je oblast zpracování zrakových a sluchových podnětů – nejčastěji zrakové či sluchové rozlišování, analýza a syntéza. Děti špatně rozlišují podobné tvary nebo zvuky, charakteristická je záměna tvarově či zvukově podobných písmen resp. hlásek (b/d, s/z), mají obtíže se skládáním obrázků z dílů či slov z hlásek. Zasažená bývá také zraková a zejména sluchová paměť. Časté jsou také obtíže v pravolevé orientaci, orientaci v prostoru a v čase.
Poruchy paměti
U dětí s ADHD bývá nejvíce zasažena krátkodobá (provozní) paměť, ve které jsou uchovávány informace po dobu maximálně několika týdnů. Někteří autoři uvádějí, že pro děti s ADHD jsou nejobtížněji zapamatovatelné verbálně sdělené informace. Z důvodu narušení krátkodobé paměti jsou sníženy objem a kvalita informací ukládaných v krátkodobé paměti, které jsou následně uchovávány v dlouhodobé paměti. Dítě informaci vnímá, ale nezapamatuje si ji. Charakteristické je, že si dítě buď nepamatuje prezentovanou informaci vůbec, nebo si následně vybaví jen její část (např. instrukci, obzvláště je-li dlouhá a složitá). Obtíže se projevují také v horší výbavnosti informací z paměti. V této souvislosti dětem velmi pomáhá tzv. asociační procvičování učiva – dítěti napovíme klíčové slovo, nebo mu připomeneme situaci, kdy se s informací setkalo.
Obtíže s pamětí se také projevují častým zapomínáním (ve škole se jedná zejména o zapomínání pomůcek, úkolů, ztrácení věcí).
Poruchy řeči a myšlení
Rozumové schopnosti dětí s ADHD většinou nebývají výrazně narušeny, je ale často narušena jejich struktura a využitelnost v praxi. Myšlení dětí s ADHD bývá nepružné, stereotypní či naopak chaotické až zmatené. Myšlení dětí s ADHD je determinováno charakteristickými projevy poruchy – poruchami pozornosti, hyperaktivitou a impulzivitou. Setkáme se s ulpíváním na konkrétní myšlence, těkáním od podnětu k podnětu, neschopností udržet sled myšlenek.
Přibližně u 60 % dětí s ADHD dochází k poruchám raného vývoje řeči, děti většinou rozumí slyšenému (i když se někdy můžeme setkat i s obtížemi v porozumění řeči), obtíže se projevují v realizaci mluveného projevu. Často se objevují poruchy výslovnosti způsobené neobratností mluvidel, dále se mohou projevit obtíže s gramatickým zvládnutím mateřského jazyka, snížený jazykový cit či omezenější slovní zásoba způsobená sníženou schopností tvorby pojmů.
Snaha sdělit velké množství informací co možná nejrychleji může vést k tomu, že se řeč stává nesrozumitelnou.
Poruchy emocí a poruchy chování
Děti s ADHD bývají citově nezralé, silně emočně nestálé, jsou pro ně charakteristické výkyvy nálad (smích střídá pláč apod.). Jejich citové reakce bývají obtížně předvídatelné, protože bývají ovlivněny celou řadou více či méně zřejmých vlivů (některé děti výrazně reagují např. na výkyvy atmosférického tlaku). Jejich reakce jsou ovlivněny nízkou frustrační tolerancí. Výsledkem jsou pak časté obtíže se sebeovládáním a afektivní, někdy až agresivní, reakce. Tyto reakce mohou být také projevem obrany proti dítětem prožívané nadměrné zátěži. Afektivní a agresivní chování bývá také ventilem pro nahromaděné napětí. Afektivní reakce nezřídka končí až fyzickou agresí zaměřenou vůči okolí nebo sebepoškozováním. Následně pak tyto děti často nevnímají závažnost svého chování (někdy se cítí být v právu) a nerozumí odmítavým reakcím okolí.
Proces socializace těchto dětí bývá opožděn, dítě se v oblasti sociálního učení často jeví ve srovnání s vrstevníky jako sociálně nezralé.
Ulpívání na zažitých stereotypech a snížená schopnost adaptace na změny prostředí či režimu vedou často k jejich odmítání. Děti s ADHD často na změny reagují neochotou, podrážděností a hněvem.
U dětí s ADHD se někdy projevuje určitá citová plochost, dávají méně najevo své pocity, nebo je dávají najevo jinak než jejich vrstevníci. Tyto děti také mají sníženou schopnost empatie, mají obtíže rozlišit, co je žádoucí a co naopak v dané situaci nevhodné. Nedokážou odhadnout, jaké chování je od nich očekáváno, často si také neuvědomí, že někomu svým nevhodným chováním ublížily. Pro ostatní děti bývají chování a mnohdy nepřiměřené reakce dětí s ADHD nesrozumitelné a proto tyto děti často nebývají kolektivem přijímány.
Dlouhodobým systematickým nácvikem sebeovládání zaměřeným na upevňování žádoucího chování pochvalou a oceněním můžeme dosáhnout zmírnění i výrazně negativních projevů chování těchto dětí.
Dalším typickým projevem dětí s ADHD je zvýšená snaha upoutat pozornost. Protože většinou nebývají kvůli svému chování okolím přijímány, usilují o pozornost a přijetí, své přání však mnohdy realizují nevhodným způsobem – předvádějí se, „šaškují“, vykřikují či se před ostatními „vytahují“. Tato mnohdy velmi urputná snaha dosáhnout přijetí zejména v kolektivu spolužáků velmi často přispívá k jejich ještě větší izolaci.
U dětí s ADHD se často setkáváme s poruchami sebehodnocení, jejich snížené sebehodnocení je důsledkem dlouhodobých neúspěchů ve škole a odmítavými postoji okolí. Nadměrné poutání pozornosti může být projevem kompenzace sníženého sebehodnocení. Poutání pozornosti může také být projevem sebestřednosti až egoismu, v důsledku snížené schopnosti empatie nejsou některé děti s ADHD dostatečně citlivé k pocitům a potřebám druhých a zaměřují se více na své vlastní pocity a potřeby.
Některé děti s ADHD se naopak stávají středem pozornosti okolí zcela nezáměrně z důvodu nápadností v jejich chování, touto velmi často negativně zaměřenou pozorností druhých však mnohdy velmi trpí.
Někdy se můžeme setkat se zvýšenou vztahovačností těchto dětí, kdy si mnohdy zcela běžné podněty interpretují jako útok na jejich osobu (např. pokyn učitele) a podle toho také jednají. Zvýšená vztahovačnost většinou pramení (pokud není projevem patologického vývoje osobnosti) z předchozí negativní zkušenosti.
Problémy v chování dětí s ADHD obvykle akcelerují, je-li ve skupině (např. školní třídě) více dětí s touto poruchou. Děti s ADHD se většinou navzájem nemají rády, přesto se k sobě mnohdy navzájem přitahují.
Z výše uvedených důvodů mají děti s ADHD obtíže v soužití s vrstevníky. Děti s ADHD stejně jako všechny jiné děti touží po přátelství, navázané kamarádské vztahy jsou však spíše krátkodobé. Porucha se u těchto dětí projevuje i v citové oblasti nestálostí a častými změnami projevovaných citů. Hypoaktivní dětí bývají díky své pomalosti často terčem posměchu či slovních v horším případě i fyzických útoků svých vrstevníků. Tyto děti vyhledávají kamarády spíše mezi mladšími dětmi, kde mohou zažívat úspěch a jsou lépe přijímány.
Děti s ADHD stejně jako všichni ostatní touží po náklonnosti, lásce, uznání a obdivu (díky mnohdy každodennímu napomínání, kritizování a odmítání o to naléhavěji), v důsledku snížené schopnosti empatie a zvýšené afektivitě to však často dávají najevo neadekvátním způsobem (např. svou náklonnost projevují nepřiměřenou mazlivosti až vtíravostí).
Opakované selhávání v různých situacích vede ke snižování sebedůvěry dítěte a vytváření negativního sebepojetí, pocitům méněcennosti, smutku.
U dětí s ADHD bývá častým jevem zvýšená úzkost. Není zcela zřejmé, zda je zvýšená úzkost důsledkem opakovaných negativních zkušeností nebo se jedná o vrozený jev a negativní projevy chování jsou kompenzací prožívání pocitů úzkosti.
Děti s ADHD jsou také zvýšeně ohrožené neurotizací (zejména pokud jsou dlouhodobě vystavovány náročným životním situacím, které nejsou adekvátně řešeny). Neurotizace se nejčastěji projevuje tiky, narušením plynulosti řeči (koktavostí), úzkostí, bolestmi hlavy či břicha. U některých dětí můžeme pozorovat zvýšený strach ze školy, který může dosahovat míry úzkostné poruchy (fóbie).
Hyperaktivní děti se často projevují jako extrovertní, ve skutečnosti nezřídka bývají spíše introverty a extrovertní chování napodobují, aby uspěly v kolektivu. Také impulsivní projevy dětí s ADHD mohou být okolím vnímány jako projevy extroverze, vnitřní prožívání těchto dětí však často bývá odlišné.
Hypoaktivní děti kontakt s okolím spíše nevyhledávají, často bývají introvertní a mají tendenci vytvářet si vlastní fantazijní svět. Jejich chování bývá pro vrstevníky obtížně pochopitelné a z tohoto důvodu často nebývají kolektivem přijímány. Jak už bylo uvedeno dříve, u hypoaktivních dětí je zvýšené riziko, že se stanou terčem šikany. Nucení těchto dětí k účasti na kolektivních činnostech může zvyšovat jejich pohotovost k afektivnímu jednání.
Sekundární poruchy chování
U dětí s ADHD často pozorujeme i příznaky jiných poruch. Někteří autoři uvádějí, že současný výskyt více poruch je možné zaznamenat u cca 70% jedinců s ADHD. Jako nejčastější bývají uváděny poruchy chování. Jedná se zejména o poruchu opozičního vzdoru, která se projevuje odmlouváním, neposlušností, nerespektováním společenských norem i autorit, hrubostí, vulgárností či provokováním dětí i dospělých.
Další častou poruchou chování je zvýšená agresivita. Jejími projevy jsou časté výbuchy vzteku spojené s verbální nebo fyzickou agresivitou namířenou vůči dětem, dospělým nebo zvířatům. Tyto děti se často perou, šikanují či zastrašují spolužáky, přičemž se mohou uchýlit k použití zbraní či předmětů způsobujících zranění, terorizují své okolí či týrají zvířata. Často se u nich setkáme také se záměrným ničením či poškozováním majetku druhých (vandalismus, zakládání požárů apod.). Tyto děti také mají velmi často zároveň reaktivní poruchy, které se projevují nepřiměřenými či zcela nevhodnými reakcemi na přicházející podněty (např. dítě reaguje na obdržení špatné známky verbálním či fyzickým útokem na učitele).
U hyperaktivních dětí bývá nezřídka zaznamenán disharmonický (psychopatický) vývoj osobnosti, při kterém dochází ke změnám struktury psychických vlastností, které výrazně negativně narušují socializaci dítěte.
U dospívajících či dospělých jedinců s ADHD se také častěji setkáváme s disociálním chováním (lhaní, podvádění, neukázněnost), asociálním chováním (záškoláctví, vandalismus, sebepoškozování) i antisociálním chováním (páchání trestných činů, zneužívání návykových látek).
