Dyslexie je specifická porucha čtení. Přináší nejen dětem, ale i dospělým obtíže při čtení, které jim komplikují získávání vědomostí pomocí čtení. A protože na čtení je z velké míry postavena výuka i příprava na vyučování, omezuje schopnost učení se a ohrožuje školní úspěšnost dítěte.

Příčiny vzniku dyslexie

Za jednu z hlavních příčin dyslexie, poruchy čtení, je v současnosti podle Mezinárodní dyslektické společnosti považován fonologický deficit (obtíže s dekódováním slov, diskriminací jednotlivých hlásek, narušená schopnost hláskové syntézy, fonologické manipulace, automatizace fonetických dovedností).

Jako další příčina se uvádí v našich zemích vizuální deficit (obtíže ve zrakovém rozlišování např. stranově obrácených tvarů a drobných detailů, rozlišování figury a pozadí, vnímání barev, pohotová zraková identifikace písmen). Spolupodílí se zde i schopnost analyzovat a syntetizovat zrakem.

Bývá přítomna i porucha pravolevé a prostorové orientace (v makro – i v mikroprostoru). Nedostatečná bývá někdy i zraková paměť. Deficit může být zaznamenán i v motorické oblasti (mikromotorika očních pohybů, motorika mluvidel) a v senzomotorické oblasti (např. vizuomotorické).

Jako další příčiny se uvádějí deficity v procesu automatizace (automatizace jednotlivých dílčích funkcí a postupů v procesu čtení, dovednosti jsou automatizovány pomaleji – např. přechod od slabikování ke čtení celých slov), deficity v oblasti paměti (např. zapamatování jednotlivých hlásek při hláskování delšího slova), v oblasti jazyka a řeči (mohou postihovat psanou i mluvenou řeč – projevují se např. jako artikulační neobratnost, méně pohotová výbavnost pojmů, nižší jazykový cit), v časové souslednosti, rychlosti provádění jednotlivých úkonů; případně může jít o kombinaci různých deficitů a obtíže při integraci jednotlivých funkcí. Je zde souvislost i s lateralizací a spoluprací mozkových hemisfér. Negativní dopad má i případná porucha koncentrace pozornosti. 

Projevy dyslexie

Dyslexie se projevuje obtížemi ve čtení, kdy je porušeno čtení jako vlastní akt. Čtení je pomalé, namáhavé, neplynulé, s menším výskytem chyb nebo naopak rychlé, překotné, se zvýšenou chybovostí. Děti s dyslexií mívají také problémy s intonací a melodií věty (čtou monotónně), nesprávně hospodaří s dechem. Někdy opakují začátky slov, přeskakují řádky a hůře se orientují v textu. Při čtení se objevují typické specifické chyby:

  • záměny písmen tvarově podobných, např. b-d-p, a-o-e, m-n, l-k-h
  • přesmykování slabik, např. lokomotiva-kolomotiva
  • vynechávky písmen, slabik, slov, vět
  • přidávání písmen (zvl. vkládání samohlásek do shluků souhlásek), slabik, slov i vět
  • vynechávky diakritických znamének (háčků, čárek) nebo jejich nesprávné použití
  • domýšlení koncovek slov

Dochází tak k nesprávnému čtení až komolení slov. Je-li dítě schopno sluchové (případně zrakové) kontroly čteného, většinou si alespoň část chybně čtených slov opraví. To však nastává až postupně s rozvojem čtenářských dovedností. Děti mívají problémy i v reprodukci čteného textu. Dítě si buď vůbec nepamatuje, co četlo, protože se příliš soustředilo na výkon čtení jako takový, nebo je reprodukce chudá, pouze útržkovitá, nesamostatná.

Obdobné obtíže mohou vznikat také tehdy, když dítě používá nesprávnou techniku čtení, tzv. dvojí čtení, kdy si přečte slovo napřed potichu pro sebe a teprve pak jej přečte nahlas. V takovém případě je nutné dítě co nejrychleji navést na správnou techniku, hlasité slabikování slov. Pokud nesprávná technika čtení přetrvává, dítě se vlastně dostává do slepé uličky – s rostoucí náročností slov se čtení stále více zpomaluje, nerozvíjí se, často uniká i obsah.

Výkon dítěte ve čtení ovlivňují i poruchy řeči, nebo i artikulační neobratnost (dítěti činí obtíže např. výslovnost slov se souhláskovými shluky – např. čtvrtek, dlouhých slov – např. nejnebezpečnější). Děti pak chybně čtou, protože špatně vyslovují.

U dětí s dyslexií tak dochází k disproporci mezi úrovní jejich obecných schopností, která je vyšší než jejich úroveň čtení. Také v porovnání s úrovní čtení dětské populace čtou hůře. Tyto děti pak budou mít obtíže všude tam, kde budou závislé na výkonu čtení. Tj. nejen v jazycích (zde se to týká opisu, přepisu, ale např. i kontroly diktátů), ale i v naukových předmětech a i v matematice, zvl. při řešení slovních úloh (uvědomme si ale, že i číslice vlastně čteme!), i když logické řešení úlohy nebývá postiženo.

Jak můžeme dětem s dyslexií ulehčit čtení?

Zpočátku volíme krátké texty – s krátkými, jednoduchými větami, obtížnější slova z textu procvičíme předem. Čtení můžeme usnadnit i tím, že se tatáž slova v textu často opakují – dítě si je pak při čtení jistější. Upřednostňujeme texty z větších a výraznějších typů písma (dětem vyhovuje tzv. bezpatkové písmo).

Jsou také vhodné výrazné kontury i u ilustrací, které by měly být jednoduché, názorné, konkrétní a nemělo by jich být zbytečně velké množství (aby dítěti nezhoršovaly orientaci v textu a příliš neodváděly pozornost). Text by měl být dostatečně členěný do krátkých odstavců, vyhovuje i častější využití přímé řeči, která text rozčleňuje.

Dobře použitelné jsou tzv. dyslektické čítanky, které většinou tyto zásady dodržují, některé obsahují i cvičení zrakové percepce, nácvik čtení obtížných slov a orientaci v textu, zahrnují i nácvik čtení s porozuměním, některé používají i cvičení zahrnující multisenzorický přístup (je zapojeno více smyslů – např. před vlastním čtením je zařazeno cvičení na zrakové vnímání, čtení je doplněno říkankou, rytmizací, upevněno uvedením nebo následným dokreslováním obrázku, doplňovacím cvičením, dramatizací textu).

Často je vhodné, když si text k nácviku čtení vybere dítě z několika předložených možností samo, text by měl být pro dítě odpovídající nejen z hlediska náročnosti, ale i z hlediska obsahu – ten by měl být pro dítě přitažlivý. Při nácviku čtení textu uplatňujeme zásadu „krátce a častěji“ – stačí 3-5 minut čtení v jednom celku (i tříminutové čtení bývá pro dítě s dyslexií často velkou zátěží!), které v průběhu dne několikrát zopakujeme. Při hlasitém čtení před třídou ponecháváme dítěti číst pouze kratší a jednodušší části textu.

Cvičíme rovněž orientaci v textu pomocí vyhledávání konkrétních slov. Můžeme použít i varianty tzv. postřehování, kdy ukážeme na určité slovo v textu, pak je zakryjeme a dítě si má vzpomenout, o které slovo se jednalo (cvičí se i zraková paměť).

Pokud dítě při čtení chybuje, vedeme je k odstranění chyb, chybu by mělo odhalit samo (pokud to nedokáže, chybu ukážeme, ale nečteme slovo sami, vedeme dítě ke správnému přečtení slova). Dítě se tak učí samo sebe korigovat a postupně pomocí sluchové kontroly a porozumění textu dokáže již chybu samo identifikovat a opravit.

Čtení souvislejších textů by nemělo být nepřiměřenou zátěží, využíváním motivačních prvků bychom měli přispět k tomu, aby dítě nevnímalo čtení jako nutnou povinnost a nepříjemnou záležitost.

Jak můžeme dětem s dyslexií pomoci při překonávání projevů poruchy?

Při čtení je třeba dítěti vyjádřit podporu, nabídnout konkrétní pomoc, zajistit reedukaci. Je třeba mít přehled o aktuální situaci dítěte, nepožadovat po něm výkony, kterých ještě není schopno. Při hodnocení čtení respektovat aktuální úroveň čtenářských dovedností dítěte (např. dítě zvládá čtení slov tvořených otevřenými slabikami, slova se souhláskovými shluky nezvládá).

Respektujeme pomalejší tempo čtení, umožníme používání potřebných pomůcek (např. okénka na čtení, záložku s výřezem). Využíváme v co nejširší míře speciálních publikací pro děti s dyslexií, někdy je nutné jimi dočasně nahradit četbu z běžně užívané čítanky.

Na chyby neupozorňujeme výrazy s negativním emocionálním nábojem („špatně“, „chyba!“), vhodnější jsou výrazy typu „opatrně“, „zkus to ještě jednou“. Nekáráme dítě za to, když po vyvolání neví, kde se čte (často nestačí tempu ostatních čtenářů, hůře se orientuje v textu, neudrží pozornost).

K domácí přípravě zadáváme pouze přiměřený text z hlediska obsahu i náročnosti (opět je třeba respektovat dosažený stupeň reedukace). U tzv. doporučené literatury umožnit přečtení pouze přiměřené části, u dětí s těžší poruchou využívat i „zvukových čítanek“ – audionahrávek. Instruujeme rodiče, aby požadavky na dítě byly ve vzájemném souladu (dodržovat zásadu „krátce, ale často“, využívat vhodné doby ke čtení, rozhodně nedrilovat čtení, využívat doporučených metod, pomůcek a publikací, volit přitažlivé formy čtení).

Neporovnáváme čtení dítěte s dyslexií s ostatními spolužáky, a to ani výkony mezi jednotlivými dětmi s dyslexií navzájem (každá porucha je svým způsobem originální a liší se i individuálně svými projevy, rozsahem). Oceňujeme i drobné úspěchy, snahu dítěte – přispíváme tak mj. i k odbourávání často negativního vztahu ke čtení, literatuře. Při opisu a přepisu je nutné dítě průběžně kontrolovat, aby nedošlo k výskytu chyb vlivem nesprávně přečteného textu.

Pro opis a přepis využívat přiměřené texty (nejen z hlediska rozsahu, ale i obsahové náročnosti). Je třeba si rovněž uvědomit, že dítě s dyslexií bude mít potíže i s přečtením doplňovací nebo testové formy práce a rovněž i při kontrole napsaného diktátu – proto většinou preferujeme ústní formu ověřování jeho znalostí a poskytujeme na vypracování dostatečnou časovou rezervu. V matematice při práci se slovními úlohami kontrolujeme správnost přečtení a porozumění úloze. Stejně tak i při práci s textem v naukových předmětech a cizím jazyce. Upřednostňujeme tzv. „sluchovou cestu“.

Použité zdroje

  • JUCOVIČOVÁ, D.; ŽÁČKOVÁ, H.: Dysgrafie. D+H, Praha 2005
  • JUCOVIČOVÁ, D.; ŽÁČKOVÁ, H.: Dyslexie. D+H, Praha 2004
  • JUCOVIČOVÁ, D.; ŽÁČKOVÁ, H.: Dysortografie. D+H, Praha 2008
  • ŽÁČKOVÁ, H.; JUCOVIČOVÁ, D.: Metody hodnocení a tolerance dětí s SPU. D+H, Praha 1999
  • ŽÁČKOVÁ, H.; JUCOVIČOVÁ, D.: Smyslové vnímání. D+H, Praha 2007